Ze svatebního diáře: Kapitola první

Řekla jsem ano.

Každá cesta životem s sebou přináší hned několik klíčových momentů, které se nám vryjí do paměti. Pro mě to bylo například úspěšné složení maturitní zkoušky, přijetí na univerzitu, promoce, anebo třeba první momenty jako majitel vlastní nemovitosti. K tomuto nemalému seznamu zásadních vzpomínek přidám zajisté i tu ze dne, kdy mě přítel po šesti letech známosti požádal o ruku a já řekla ano. 

Nechci se shazovat pro komediálně-dramatický efekt, ale než jsem poznala svého snoubence, skutečně jsem nevěřila, že se najde někdo, kdo by byl ochoten si mě vzít. Bez nadsázky, bez legrace. Jsem tak trochu větroplach, paličák a mám ráda vlastní klid a soukromí, což nejsou zrovna kvality spořádané manželky. Z tohoto důvodu usuzuji, že pokud jsem partnera našla já, musí ho najít každý a i přes můj cynismus a chladný skepticismus začínám věřit v jistou formu osudu. Nicméně je nutno podotknout, že jsem musela odejít na druhý konec Evropy, abych ten osud vůbec potkala. Ale jak se říká, je třeba dojít tomu štěstíčku trochu naproti. 

Beru si cizince, konkrétně Severního Ira. To je také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si na blogu založila novou kategorii o mém svatebním plánování. Dovoluji si tvrdit, že se bude jednat o lehce nestandardní událost a třeba někomu z vás v budoucnu mé zkušenosti s organizací dvojjazyčné svatby pomůžou. Navíc bych si díky této kategorii ráda uchovala vzpomínky na toto období a dopřála si psaním jistou formu terapie a zenu, abych ze sebe dostala ten stres, který zajisté plánování svatby přinese. 

Tímto tedy zahajuji mou plánovací cestu a doufám, že se vám články budou líbit.